06.11.16

LAURA RUBYOVÁ - Včelí královna

LAURA RUBYOVÁ - Včelí královna


ŽÁNR: Literatura světová, Román
ORIGINÁLNÍ NÁZEV: Bone Gap
POČET STRAN: 312
ROK VYDÁNÍ: 2016
NAKLADATELSTVÍ: Fragment

ANOTACE:
Jedna, dvě, strašák jde. Přijde si i pro tebe..

Láska a ztráta, magie a záhady, vina a odpuštění. Neobyčejný příběh o tom, že tvář, kterou ukazujeme světu, se vždy liší od toho, kým skutečně jsme.

Všichni vědí, že Kostispáry jsou podivné místo. Jsou totiž plné spár - takových, které vás zachytí i těch, jimiž se můžete propadnout a zmizet navěky. Takže když zmizí mladá a krásná Roza, nikoho to moc nepřekvapí. Není první ani poslední, kdo od bratrů O'Sullivanových utekl.
Finn O'Sullivan ale ví, že to bylo jinak. Roza byla unesena nebezpečným mužem, jehož tvář si nedokáže vybavit. Ale lidé i policie mu už dávno přestali věřit. A jeho brácha Sean? Ten nemá daleko k tomu, aby na plnou pusu řekl to, co si beztak všichni myslí.
Že je to všechno Finnova chyba. 


JAK JSEM PŘIŠLA KE KNIZE:
Inu v jednom krásném knihkupectví jsem koukala po knihách, které by se mi líbily. Jednu už jsem v rukou držela a najednou jsem uviděla tuhle. Četla jsem o ni na internetu, ale podle anotace mě moc nezaujala, ale pak jsem ji uviděla na vlastní oči a... zamilovala se. Podívala jsem se dovnitř, pár stránek prolistovala, několik přečetla a už jsem si ji odnášela s sebou domů. 

OD OBALU PO VNITŘEK:
Kniha má neskutečně nádhernou a tajemnou obálku, která upoutá nejednoho člověka (ostatně já jí taky neodolala). Zatažená obloha ve Vás probudí úplnou touhu po tajemství a kapánek strašidelný příběh. Na dotek je lehce sametová, drobné včelky se na světle krásně lesknou.
Kniha se dělí na několik bloků s názvy měsíců v roce a jejich dá se říct jinému označení (př. KVĚTEN: MĚSÍC MLÉKA). Jednotlivé bloky se samozřejmě dělí na kapitoly, které jsou vyprávěny z několika pohledů: Róza, Sean, Petey, Finn a dokonce jednu kapitolu vypráví i Charlie Valentine, který má ve svém domě raději slepice, než vnoučata a děti. Kniha začíná i končí kapitolou o obyvatelích Kostispár (krásně je vidět, jak se během příběhu všichni změnili).

MŮJ NÁZOR:
Očekávala jsem a těšila jsem se na ponurou atmosféru, na tajemno a možná i strach a mrazení v zádech. Bohužel tohle jsem v knize nenašla. Byly nějaké malé náznaky, že by možná už už k něčemu takovému mohlo dojít, ale ty okamžitě zmizely.
Po dočtení asi 3/4 knihy jsem stále nevěděla, o co v ní doopravdy jde (o záchranu Rózy, podivnost občanů, změn v "mrtvém světě", atd.). Kniha je hodně zmatená, hodně se zde promítají sny s realitou, vzpomínky s přítomností, atd. Snadno se v tom člověk ztratí (já nebyla výjimkou) a musí se vracet klidně i o stránky dozadu, aby se zorientoval. A to nemluvím o Róziných kapitolách! Zpočátku jsem z nich byla nadšená, ale jak příběh pokračoval, byly čím dál zamotanější (troufnu si říct, že mě i začaly nudit) a já nevěděla, o co se jedná a zda se to děje v přítomnosti, ve snu, či ve vzpomínkách. Autorka má tendence Vás během věty přenést někam jinam, což na knihách vyloženě nesnáším (možná to dělá to, že jsem blíženec a těžko se soustředím na jednu věc, tak mi někdy takovýto rychlý přesun uteče). Občas jsem úplně ztratila spojitosti. Ale i přesto jsem četla dál a doufala, že závěr knihy mi názor alespoň trochu vylepší. A víte co? Ono se žádné extra překvapení nekonalo... 
Ano, přejít do říše mrtvých spárou v poli kukuřice je fajn, ale když se tohle všechno odehraje ve dvou krátkých kapitolách a vše je strašně snadné, chce se Vám spíše brečet a naštváním knížku zavřít. Dobře, "mrtvý svět" (jak jsem se mu rozhodla říkat) nabízí spoustu možností, jak si s ním vyhrát - některé byly v knize krásné, ale nešlo by si s ním pohrát i o něco víc? 

POSTAVY:
V knize je několik hlavních postav. Jednou z nich je Finn, o kterém se říká, že je věčně mimo, protože je roztěkaný a poněkud jiný. Kvůli tomu se mu i hodně lidí posmívá. Má moc rád zvířata a je odhodlaný najít ztracenou Rózu. Slyší k sobě mluvit kukuřici.
Naopak jeho bratr Sean je jiný. Silný, chce zachraňovat lidi a stát se lékařem, což mu nevyšlo právě kvůli tomu, že se musel postarat o svého bratra. Hodně naslouchal lidem, než se ztratila Róza - to ho změnilo.
Krásná Róza však není jedinou ženskou hrdinkou v knize. Hrdinkou, která hodně zamíchá dějem je Priscilla, která nemá ráda své jméno a nechává si říkat Petey. Vlídná dívka, která o sobě neustále říká, že je ošklivá. Miluje včely a se svou matkou Mel se o ně stará. Chytrá holka, která chce přijít na kloub všemu, v čem nemá jasno.
Postavy v knize nejsou moc dobře vykresleny, nedokážu si představit Priscillu, ani její obličej, o kterém se v knize velmi mluví a dost mě to štve. Zároveň nedokážu určit, jaká je povahově Róza. Vše se hodně točí kolem její nepopsané krásy, která je pro ni spíše prokletím, což si  sama uvědomuje.

JAZYK KNIHY:
Jazyk je spíše spisovný, ale objevuje se i ten nespisovný (používá hojně hovorových výrazů). Vyskytují se zábavná přirovnání (soustředěná jako vědec nad kyselinou chlorovodíkovou) a fráze. Jazyk autorky mě dokázal rozesmát, ale nedokázal ve mně navodit pocit hrůzy, ani strachu.
V malém množství se objevují vynechaná slova, která si musíte domyslet. Neobratné věty také nejsou výjimkou a o slovech v jiném tvaru ani nemluvě.

HODNOCENÍ: 3/5

"Strašáci nemají za úkol strašit vrány, mají strašit kukuřici."

Možná jsem až moc kritická, ale postavy byly málo vykreslené a ta, která mi byla nejvíce sympatická, dostala hodně málo prostoru. Příběh má pěkné téma, Kostispáry jsem krásně viděla s obrovskými lány kukuřice kolem všech cest, ale musím se ptát: proč si autorka nedala trochu více práce s tou tísnivější atmosférou a naháněním hrůzy? Opravdu největší radost jsem měla z rozhovorů o vražedné kukuřici, nejvíce jsem se zasmála a podle mě věděl Miguel víc, než na sobě dával znát. 
Ano, knihu mám ve své knihovně, ale nevím, zda ji někdy přečtu znovu. Ostatně už jen kvůli té překrásné obálce si ji tam nechám. Pro mě je to odpočinková kniha, se kterou jsem strávila několik večerů.

Žádné komentáře:

Okomentovat